Archiv článků

Přesně před rokem rozpoutal článek na blogu zlínského novinářeDrahoše Kvasničky pozitivní reakci v ragbyovýchkruzích. Myslím, že lehké zavzpomínání neuškodí.

Jak už bylo řečeno, není to fotbal - sport nagelovaných anesmyslně přeplácených manekýnů, válejících se po sebemenšímkontaktu s protihráčem s grimasou umírajícího ve tváři na trávníku,aby po několikaminutovém „ošetření" (ve chvíli největšíhonáporu soupeře) znovu zázračně křepce vyběhli mezi bílé lajny.

Ne, není to ani hokej - ostré zápolení novodobých gladiátorů nabruslích, válčících místo kopí a mečů zahnutými hokejkami, kteříplechové brnění vyměnili za umělohmotné chrániče, líté lvy zarozlícený dav a po každém utkání vypouštějí před žurnalisty zrozbitých a zkrvavených úst zdrobněliny jako „srdíčko" a„štěstíčko."

Rozhodně to není ani motorismus, v němž už záleží nanejmodernějších technologiích dost často podstatně více než naschopnostech jezdců a pilotů.

Nejedná se o atletiku, královnu s mužskou tváří a plochou hrudí- nadopovanou anabolickými steroidy - odměňující své vyvolenézlatými cihlami za rekordy a výkony na hranici lidskýchmožností.

Není to lyžování - sjezdové ani klasické. Nejde oindividualistický souboj s vlastním tělem, digitální časomírou amrazem.

Není to ani plavání - sport, který se jako jediný vydal protiproudu evoluce a opustil pevnou zem, aby se vrátil do kolébkyživota - do vody.

V žádném případě to není box - ona urputná snaha vymlátit běhemladného tanečku na lehkých nohách soupeři mozek z hlavy conejrychlejším a nejpřesnějším staccatem tvrdých pěstí.

Ani tenis to není - ta psychologická studená válka fiftýnů, shoda výhod, bekhendů, forhendů, volejů, lobů, liftovaných úderů aservisů.

Není to ani bezduchá a nekonečná dřina cyklistiky, opepřenáhromadnými pády, tržnými ranami, defekty, horskými prémiemi, spurtya trikoty pro vítěze.

Nejde o volejbal, basketbal, házenou, florbal ani hokejbal, tedysporty, které spojují jednotlivce v celek, táhnoucí za jeden provazjako staroegyptští dělníci při stavbě pyramid.

Nemám nic proti zmíněným sportům, ale je to něco jiného, o čembude řeč... Je to ragby! V něm je totiž přítomnoze všeho něco a přesto má svou osobitou a hrdou duši anezaměnitelné charisma.

O ragby by mnozí mohli prohlásit, že vypadá morbidně a zrůdně,je plné násilí a chybí mu elegance, jíž oplývají jiné kolektivnísporty. Dospělí chlapi se rvou o šišatý balon, nechutně se válí nahromadě (nebo pod hromadou) těl spoluhráčů i protihráčů, zákeřně sestahují k zemi. Snad to tak může na první pohled vypadat, jenžepokud se člověk zmůže na víc než na povrchní úsudek, objeví v ragby- stejně jako v lastuře blyštivou perlu - ukrytou originálníkrásu.

Jestliže existuje sport, jenž v sobě snoubí ryzí individualismuss vědomím nezbytné spolupráce s celkem, je to ragby. Pakližeexistuje sport, v němž je třeba kombinovat atletickou výbušnost,gymnastickou obratnost, zápasnickou sílu, vojenskou disciplínu ataktickou vyspělost - ale také kreativitu, chytrost a pohotovost -je to bezesporu ragby. Hledáme-li sport, ve kterém lze rányrozdávat, ale je nutno je v nemalé míře také přijímat, pak je toragby. A pokud existuje sport, pro nějž je typická tvrdost,houževnatost, vytrvalost, neústupnost (a ve správný momentpoddajnost), je to zase ragby. A nakonec - existuje-li sport, kdevedle sebe může nastoupit dvoumetrový stokilový pořez a o dvě hlavymenší a třicet kilo lehčí střízlík, je to samozřejmě ragby. Každýmá svou úlohu, každý je pro tým stejně cenný.

Ragby má v sobě cosi zemitě pohanského. Je to ušlechtilá šachovápartie a zároveň urputný boj muže proti muži. V ragby je cítitdávný pach krve a válečné pospolitosti, který se prolíná s úctou arespektem k protivníkovi. Jestliže si Bůh vyvolil svůj sport (jakoto údajně udělal s národem), pak si musel vybrat ragby.

Přemýšlím, proč v našich končinách tato aktivita nikdy nenašlatakové podhoubí, masovou základnu a diváckou oblíbenost jako jinékolektivní sporty, které Češi s chutí (a většinou velmi úspěšně)během věků přejímali a v nichž postupně vynikali. A tak zatímco veFrancii, na Ostrovech, v Austrálii, na Novém Zélandě či vJihoafrické republice je ragby nejoblíbenějším sportem, u nás jepopelkou skomírající na úbytě. Pokud připustíme, že skutečněexistuje něco takového jako „národní povaha", souvisí to sní?

Často poslouchám nářky a stesky nad změkčilostí mládeže, nadrozmazleností dětí, nad jejich neschopností přijímat porážku anepřeceňovat vítězství, nad nechutí se o cokoli porvat, nad absencíférového jednání, nad bezdůvodným pofňukáváním kvůli naprostýmhloupostem. Nejsem lékař ani psycholog (a rozhodně jim nechcifušovat do řemesla), přesto naivně vytáhnu z rukávu recept, kterýsice nemůže dělat zázraky jako kouzelník Vigo, ale snad by mohl vlecčems pomoci. Vlastně to nemůže být lék. Spíše by mohlo jít ovitamín, který může povzbudit ochablý organismus. I když i to jedost diskutabilní...

Proč nezařadit ragby do osnov tělesné výchovy základních astředních škol? Je tolik těžké vytvořit žákovské a studentské ligy,kde by se kluci rvali se šišatým míčem i sami sebou? Kolik by stálystátní pokladnu subvence školních ragbyových oddílů? Jeefektivnější podporovat v dětech vlastnosti, které je připraví doreálného života nebo sypat miliardy do utopie s názvem „olympiáda vPraze" či světového šampionátu v lyžování?

Vím, že jsem bláhový. Ragby zůstane v českých zemích nadálekdesi v koutě a já se budu občas chodit dívat zase jen na nášprvoligový klub z krajského města. Na pár ryzích amatérů, kteřítenhle sport dělají po práci, ale nedávají do něho o nic méně potua nadšení než profíci, válející za věhlasné světové týmy. Ragby jezkrátka něco, co musí mít člověk v sobě, pro co zahoří srdce a žhneduše.

V sobotu odstartoval prvními zápasy legendární Six Nations -Pohár šesti národů. Irové hostili v úvodním duelu na domácí půděFrancii. Na nabitém stadionu zpívalo hymny obou zemí přes osmdesáttisíc lidí. Když zazněla Marseillaisa a po ní chorál „Ireland,Ireland...", běhal mi mráz po zádech - a to mi bylo šumafuk,kdo vyhraje. A když dvoumetrový hromotluk s vyholenou hlavou vzeleném dresu během hymny téměř slzel, nevypovídalo to jen o tom,že cosi cítí ke své zemi, ale i o vztahu k téhle úchvatné hře.

Ragby asi není sport pro každého (a to je nakonecdobře). Umí však vyrazit dech, okouzlit, nadchnout, překvapit aupoutat. Stačí jen jediné - dát mu šanci.

cenzor, převzato z blogu Drahomíra Kvasničky